Až budeme staří

Až budeme staří milá,

až budeme staří.

O příbězích nedosněných,

sami mezi mnoha,

na ta proč a snad,

jako kapka opuštěná,

v dešti mezi mnoha,

budem přemítat.

Jednoho dne milá,

až budeme staří.

Tam na konci světa,

na duhové pláži,

v milionech korálků,

budem jeden bez druhého,

bezradně zas nazí,

přešlapovat pozpátku.

Jednoho dne milá,

až budeme staří.

Čas nám nikdy nezastaví,

a teď, kdybych podržel je v dlani,

tvé korálky, by byly zase mé,

než je příboj neodplaví,

šňůrku neprovléknem ani,

už neřekneš mi „sne“.

Jednoho dne zlato,

"oh" až budem staří.

Pak poslední, nedotčený,

na tvé malé, horké dlani,

prý můj osudový, jediný,

tak, jak příběh nedosněný,

v hlubinách se ztratí,

kdo ví, .... možná splynout s delfíny.